Kapitoly > Klepítkatci
Vytisknout stránku »Jedná se o velkou skupinu členovců (Arthropoda), která dostala své jméno dle přeměněného prvního páru končetin – tzv. klepítek (chelicer).
Klepítka jsou součástí ústního ústrojí. U pavouků mají tvar bodce a ústí do nich jedová žláza. Slouží k uchvácení kořisti. Tělo klepítkatců je rozděleno na hlavohruď a zadeček. Na hlavohrudi se nachází 6 párů končetin. První dva páry jsou přeměněny. První pár na již zmiňovaná klepítka (chelicery), druhý pár pak na makadla (pedipalpy), které mají hmatovou funkci.
Klepítkatce můžeme rozdělit do následujících skupin:
Mezi hrotnatce řadíme ostrorepy. Jedná se o zajímavé mořské živočichy. Říkáme jim „živoucí fosílie” – obývají tuto planetu v nezměněné podobě již 200 miliónů let.
Tělo mají dorsoventrálně zploštělé, kryté krunýřem. Na konci těla mají ocas s bodcem. Pro člověka jsou neškodní. Velikost dosahuje až 80 centimetrů (s ocasem).
Živí se drobnými živočichy, které hledají na dně.
Život ostrorepů je dlouhý i několik desítek let. Obývají tropická moře. Pohybuje se po dně, umí se také zahrabat. Má modrou krev (hemocyanin).
ostrorep americký (Limulus polyphemus)
http://www.biolib.cz/cz/taxon/id16783/
Jsou mořští živočichové s malým tělem a nápadně dlouhými končetinami. Jsou také označováni jako mořští pavouci.
Velikost nohatek se pohybuje od milimetrových velikostí až do 80 centimetrů. Není proto divu, že větší nohatky zavdaly ke vzniku báchorek o mořských příšerách.
Potravu nohatek tvoří někteří mořští živočichové (medúzy) a řasy.
Pozoruhodné jsou jejich nohy. Do nohou nohatek zasahují vnitřní orgány. Zajímavostí je také jejich počet, který může být různý i v rámci jednoho druhu. Obvykle však mívají 4 páry nohou.
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Sea_spider.jpg
Jedná se převážně o suchozemské živočichy. Vědecké pojmenování dostali podle mytologické postavy Arachné, což byla dívka proměněná v pavouka.
Dýchaní zajišťují vzdušnice spolu s plicními vaky.
Živočichové s nápadnými makadly (klepeta) a drobnými chelicerami. Zadeček dělíme na trup a nepravý ocas. Poslední částí nepravého ocasu je tzv. telson, který je opatřen jedovým hrotem. O nepravém ocasu mluvíme z důvodu umístění řitního otvoru, který se nachází těsně před telsonem. Naopak o pravém ocasu mluvíme v případě, že řitní otvor je umístěn před celým ocasem.
Hmyz, menší plazi a savci. Klepeta slouží k zachycení kořisti. Na lov se vydávají v noci. Kořist ochromují bodnutím jedovým hrotem.
Proti vlastnímu jedu jsou štíři imunní. Některé druhy štírů mohou být nebezpeční i člověku.
Jed štírů se řadí mezi neurotoxiny.
Štíři jsou gonochoristé; vejcorodí nebo vejcoživorodí. Pečují o svá mláďata, samice je nosí na zádech.
Klepeta jsou využívána i při námluvách.
Štíři s jejich pomocí jakoby tančí. Při těchto „tancích” dochází k předání spermií do pohlavního ústrojí samice.
Štíři se vyskytují především v tropických oblastech.
Štíři jsou také chováni jako terarijní zvířata.
štír kýlnatý (Euscorpius tergestinus)
– velikost okolo 35 mm
– rozšířen na Balkáně; pozorován i v Praze, ale nejspíše se jedná o uměle vysazené exempláře
Drobní (několik milimetrů) živočichové vzhledem připomínající štíry. Nemají však ocas s jedovým bodcem.
Jedová žláza u nich vyúsťuje na klepetech. Dýchají pomocí vzdušnic.
Živí se roztoči a drobným hmyzem.
Štírky často nacházíme na stromech, převážně pod kůrou. Můžeme je však najít i v lidských obydlích.
štírek domácí (Chelifer cancroides)
http://www.biolib.cz/cz/taxon/id16791/
Sekáč není pavouk!! Ale pouze se mu podobá. Přesto ho hodně lidí za pavouka považuje. Na rozdíl od pavouků však má zadeček srostlý s hlavohrudí (pavouci mají zadeček spojený s hlavohrudí pomocí tzv. stopky). Sekáčova makadla pak nápadně připomínají kráčivé končetiny.
Sekáči se podobně jako štírci živí drobným hmyzem a roztoči.
Na sekáče narazíme často v trávě a lidských příbytcích.
Sekáčovy končetiny se snadno odlamují a slouží jako záchrana při ohrožení. Odlomená noha se ještě nějakou dobu hýbe a má odvést útočníkovu pozornost, zatímco sekáč prchá.
sekáč rohatý (Phalangium opilio)
http://www.biolib.cz/cz/taxon/id61040/
Solifugy dosahují velikosti okolo 7 centimetrů. Mají nápadně vyvinuté chelicery. Kousnutí je bolestivé; solifugy však nejsou jedovaté. Dýchají vzdušnicemi.
Členovci, z obratlovců třeba ještěrky, drobní savci, mláďata ptáků.
Výskyt v tropických a subtropických oblastech. Jsou velmi rychlými běžkyněmi. Když se cítí ohroženy, vydávají poměrně silné varovné zvuky pomocí chelicer.
solifuga egejská (Galeodes graecus)
http://www.naturfoto.cz/fotografie/ostatni/solifuga-egejska-61900.jpg
http://images.google.com/images?hl=cs&client=opera&rls=cs&um=1&sa=1&q=solifuga&btnG=Vyhledat+obr%C3%A1zky&aq=f&oq=
Jedná se často o mikroskopické živočichy. Velikostně však mohou dosahovat až 20 mm (klíště obecné).
Roztoči jsou častými parazity rostlin, zvířat i člověka. Někteří se podílejí na vzniku půdy.
S roztoči se můžeme setkat téměř všude. Jsou to synantropní živočichové (žijí v blízkosti člověka).
Roztoči jsou častými původci alergií. Další informace vizte u jednotlivých zástupců.
Roztoče můžeme rozdělit do následujících skupin:
čmelík kuří
– drobný roztoč o velikosti necelý jeden milimetr. Parazit ptáků (holubi, drůbež)
kleštík včelí
– velikost okolo jednoho milimetru
– parazit včel, původce nemoci zvané varroáza (název odvozen od jeho rodového latinského jména Varroa); saje včelám hemolymfu, postupně dochází k úhynu včel
sametka rudá
– až 4 milimetry velký dravý roztoč červené barvy
rod vodule
– drobný dravý vodní roztoč
trudník tukový
– mikroskopický roztoč podlouhlého tvaru, kterého s velkou pravděpodobností máte i na sobě ve vlasových váčcích, mazových žlázách
– při přemnožení může způsobovat trudovitost (akné)
zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei)
– roztoč způsobující onemocnění zvané svrab
– zákožka vyvrtává v kůži chodbičky, které úporně svědí; nejsnáze se svrab přenáší mezi lidmi, vzácněji ho lze chytit i od zvířat.
Léčba je relativně obtížná (roztoky, masti); nutná dezinfekce či spálení oblečení a ložního prádla
Takzvaný ušní svrab u koček způsobuje roztoč strupovka ušní (Otodectes cynotis). Člověka nenapadá.
Patří do jiné skupiny roztočů.
klíště obecné (Ixodes ricinus)
– nápadný pohlavní dimorfismus, u samic štít nezakrývá celé tělo, které má načervenalou barvu, proto se nám samice jeví jako dvoubarevné
– u dospělců sají krev pouze samice, samci s největší pravděpodobností potravu nepřijímají
– u klíšťat nacházíme na prvním páru nohou Hallerův orgán. Jedná se o receptory citlivé na mechanické a chemické podněty, které potenciální hostitel vydává; dále u nich nacházíme tzv. hypostom, což je jakýsi chobot se zpětnými háčky, které napomáhají k přidržování na hostiteli. Navíc klíště vylučuje látku zvanou cement, která hypostom i s klíštětem „zabetonuje” do ranky. Samečci využívají hypostom k předání spermatu samičce.
– klíšťata mohou přenášet závažné choroby (klíšťová encefalitida, lymeská borelióza), které se do našeho těla dostanou se slinami klíštěte. I když je už klíště přisáté, je dobré ho odstranit co nejdříve. Pokud odstraníme i infikované klíště včas, je pravděpodobné, že se nám do těla nedostalo dostatečné množství virů (bakterií)
Zadeček a hlavohruď jsou spojeny tenkou stopkou (na rozdíl od sekáčů, kteří mají hlavohruď se zadečkem srostlou).
Chelicery pavouků rozlišujeme dle pohybu:
Na chelicerách potom vyúsťuje jedová žláza.
Na hlavě pavouků nacházíme 8 očí (ano, výjimky existují). Dvě oči označujeme jako hlavní, zbylých šest jako oči vedlejší. Pavouci také dokážou vnímat zvukové vjemy pomocí chloupků a především drobných štěrbinek na těle.
Pro pavouky typické jsou pak snovací bradavky umístěné na konci zadečku na břišní části. Pavouk jich mívá několik typů (2–4 páry). Vlákna (pavučiny) ze snovacích bradavek slouží k lapání kořisti či bezpečnému pohybu.
Pavučiny k lapání kořisti můžeme rozdělit na dvojrozměrné (křižáci) a trojrozměrné (pokoutník).
Vlákno pavučin je složeno především z aminokyselin (alanin, glycin, …).
Potravou je především hmyz, čímž jsou pavouci obrovsky užiteční. Trávicí soustava pavouků je uzpůsobena tak, že mohou přijímat potravu pouze v kapalném stavu. Při uchvácení kořisti vstříknou do jejího těla trávicí enzymy, které kořist natráví (mimotělní trávení), poté ji pavouci za pomoci savého žaludku vysají.
Samec pavouků bývá menší než samice, to pro něj při zásnubním chování představuje nebezpečí. Samice v něm totiž vidí potenciální kořist a často je samec skutečně sněden.
Většinou však stihne samici oplodnit.
Zásnuby probíhají tak, že sameček vyleze na síť a opatrně a s rozvahou začne cukat za vlákna, aby vylákal samici.
Při samotné kopulaci předá sameček své spermie (spermatofor – shluk spermií) samici.
Samice po kopulaci klade vajíčka, která obalí pavučinovým pouzdrem – kokonem. Ten buď umístí někde v okolí, nebo ho nosí při sobě.
křižák obecný (Araneus diadematus)
– poměrně velký pavouk (okolo 15 mm) s nápadnou kresbou ve tvaru kříže na zadečku. Samice je nápadněji větší než samec. Křižák staví novou síť většinou každý den. Vlákna staré sítě smotá a vysaje.
– křižák se dožívá 1–2 let
rod pokoutník (Tegenaria)
– je častým obyvatelem lidských příbytků. Má tmavé tělo s dlouhýma nohama.
rod třesavka (Pholcus)
– v poslední době je častým obyvatelem většiny domácností třesavka. Má drobnější tělo a velmi dlouhé tenké nohy. Jméno dostala podle reakce při nebezpečí.
Pokud se totiž cítí ohrožena, rozkmitá pavučinu i sebe s vysokou frekvencí a tím uniká pozornosti.
Pozor, neplést se sekáčem! Třesavka trochu sekáče připomíná, jeden druh dokonce nese rodové označení sekáčovitá. Avšak pokud si třesavku lépe prohlédneme, rozdíl poznáme.
rod slíďák
– naši slíďáci nestaví pavučiny, loví na zemi. Samice nosí kokon s vajíčky na těle
rod běžník
– pavouci s charakteristickým tvarem těla připomínajícím tělo kraba
– na kořist číhají na květech; barvu těla mají podobnou jako je barva květu, tím se maskují
– u některých zástupců byla pozorována dokonce i barvoměna
vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica)
– jediný pavouk, který žije pod vodou; dýchá však vzduch, proto se musí vynořovat na hladinu
– pod vodou má komůrku, do které si nosí vzduch na chloupcích na těle
– bublinky vzduchu, které nosí na těle, mu dodávají stříbřitý vzhled, proto dostal právě takový druhový název
rod skákavka
– dobrý zrak, kořist loví skokem
– charakteristicky se pohybuje – pokud ji podráždíme, uskočí
– jedná se o pavouky bizardního velmi hezkého zjevu
Obrázky skákavek: http://jdem.cz/sjrx6
Z dalších pavouků bych jmenoval známou snovačku americkou (Latrodectus mactans) („černá vdova”), jejíž jed může být pro člověka smrtelný.
Dále pak sklípkany, kteří žijí ve skrýších v zemi a loví i větší živočichy. Mají mohutné chelicery, proto je i pro člověka kousnutí velice bolestivé.
Sklípkani jsou známí i svým obranným postavením, při kterém vztyčí přední nohy.
Jedná se o klepítkatce bizardnějších tvarů s velikostí až 6 centimetrů (9 centimetrů u bičnatců).
Krabovci mají ploché tělo, tvarem připomínající kraba (odtud jejich název).
Bičnatci mají podlouhlejší tělo s ocáskem.
Živí se drobnějšími členovci, než jsou oni sami.
krabovci: http://jdem.cz/bnxv6
bičnatci: http://jdem.cz/bnxu9